CESTA DO JAPONSKA 2013

Vložte svůj text...

Cesta do Japonska - podzim 2013

Cílem naší cesty do Japonska bylo především studium japonského meče, a to nejen na muzejních exponátech, ale také na překrásných čepelích ze soukromých sbírek. Tato akce započala pozváním mého kamaráda Pavla Bolfa do Japonska, aby zde vykoval meč pro Muzeum japonského meče ve městě Osaki. Celý projekt inicioval pan Wataru Hara, člen Mokusato Kenkyukai (společnost pro studium mečů stylu Mokusa), který Pavla Bolfa pozval jakožto vynikajícího mečíře, aby v Japonsku vytvořil reprodukci starého typu meče - Kenuki gata tachi.

Po příletu jsme strávili dva dny v hlavním městě Tokio, které jsme věnovali studiu muzejních exponátů v Tokyo National Museum, muzeu ve čtvrti Yoyogi a na celonárodní prodejní výstavě Dai Token Ichi. V prvních dvou zmiňovaných jsme měli možnost prohlédnout si ve vitrínách exponáty označené jako "cenná kulturní památka", či "japonský národní poklad". Musím podotknout, že způsob vystavení exponátů, od osvětlení po vytvoření optimálních klimatických podmínek, byl neuvěřitelný a s muzei u nás prakticky nesrovnatelný. V Národním muzeu bylo možno vidět mnoho dalších úžasných historických artefaktů od samurajských zbrojí po keramiku či Netsuke. Expozice v muzeích se po určité době střídají a my jsme měli štěstí, že například v Yoyogi jsme měli možnost vidět asi nejlepší exponáty, které má toto muzeum k dispozici. Expozice byla doplněna o překrásné tsuby (záštita japonského meče) současných i starých rytců a platnéřů.

Druhý den jsme věnovali výstavě Dai Token Ichi. Když jsme ji opouštěli, shodli jsme se na tom, že příště by bylo zapotřebí věnovat takové akci minimálně dva dny ze tří, po které trvá, protože informací a exponátů zde bylo nepřeberné množství. Dai Token Ichi je celojaponská prodejní výstava, které se účastní obchodníci ze všech koutů země, a musím říci, že jsem nikdy tolik mečů pohromadě neviděl, byly jich stovky. Zatímco v muzeích jsme meče mohli pouze pozorovat za sklem, zde se s dovolením majitele jednotlivých stánků dalo nejen fotit, ale také studovat pod vhodným osvětlením ve vlastních rukách. Bylo zde mnoho prací současných mečířů, průměrných historických prací, ale také velmi kvalitních a historicky významných a cenných exponátů. Krom mečů zde bylo k vidění mnoho záštit a dalších součástek mečového příslušenství - Fuchi, Kashira atd. nejvyšší možné úrovně, které v tomto oboru lze dosáhnout.

Následující den jsme se setkali s Wataru sanem a plni dojmů z předcházejícího dne jsme vyrazili na cestu z Tokia do oblasti Tohoku, distriktu Ichinoseki-city, do městečka Daito v prefektuře Iwate. Wataru san mluví plynule anglicky a odsud se náš pobyt pro mě stal i trochu "pracovním", neboť jsem nadále plnil svůj podíl na celé cestě - tlumočení (ČJ - AJ, AJ - ČJ). O japonštinu se pak staral Wataru san a posléze také tři tlumočníci. Cestou jsme se zastavili v malém muzeu ve městečku Osaki, kde jsme se setkali s mentorem pana Wataru Hary, panem Chubachi. Velice milý usměvavý pán, nám dovolil vystavené exponáty v klidu důkladně prostudovat pod lampou. Mezi vystavenými exponáty byly staré meče školy Gassan a Mokusa, které nás, ale především Pavla zaujaly perfektním zpracováním materiálu. Informací bylo opravdu mnoho a i přes menší počet exponátů jsme zde strávili několik hodin. Po návštěvě místní výrobny sake jsme pokračovali do naší cílové destinace, tentokrát již vozem přes místní horské silničky, táhnoucí se klikatě vzhůru do hřebenů kopců, překrásně zabarvených podzimní krajinou. Cesta to byla poměrně dlouhá, a tak jsme zastavili ještě v dalším muzeu ve městě Ichinoseki, kde jsme měli možnost vidět další meče školy Mokusa. Teď už to byla asi hodina autem do ubytovny, kde jsme strávili následujících sedm dní. V tradiční ubytovně - ryokan jsme byli přivítáni horkou lázní - ofuro a vynikající večeří v tradičním stylu.

Ráno nás vyzvedl pan Tanabe (vozil nás poté každý den) a zavezl nás pět do domu pana Taira Sugawary, u kterého bylo domluveno, že Pavel vyková daný meč. Skromný příbytek, narozdíl od velkoměsta, dýchal příjemně domácím prostředím a přivítání mistra Sugawary spolu se synem a snachou bylo velmi vřelé. Jak je zvykem, bylo potřeba doladit některé detaily každodenních činností tak, aby například časy našeho příjezdu každé ráno, či ukončení práce, byly vyhovující pro obě strany. Po obědě se konalo krátké setkání s místními novináři a seznámení se s prostředím kovárny a nástroji. Novináři se v průběhu následujících dní ještě několikrát vrátili, aby v místním tisku mohli místním lidem poreferovat o naší návštěvě a průběhu práce. Vydány byly tři články v novinách a poslední den při závěrečném interview byla přítomna i kamera. Kovárna starého mistra byla "útulná", se starými nástroji a buchary poháněnými popruhy jednou centrální hřídelí. Prostor jako takový zde byl pro Evropana poměrně stísněný a nástroje dlouho nepoužívané a zastaralé, ale i přesto se povedlo vše zprovoznit a započít činnost. Výsledky týdenní práce jsou tanto ve stylu školy Ichimonji, replika starého typu meče - kenuki gata tachi a zmenšená verze meče warabite. Na první dva meče si Pavel přivezl vlastní materiál a konkrétně výroba tanto sloužila k seznámení se s prostředím. Po konstrukčním přebroušení čepele jej Pavel přenechal třetímu členovi naší výpravy - Martin Horňák ze Slovenska, leštič japonských mečů - aby na něm udělal tzv. okno, což je vyleštěná část jedné strany čepele ve zhruba patnácti centimetrovém pásmu. V takovém okně lze pozorovat kvality meče na jinak hrubě opracované nevyleštěné čepeli. Výsledek byl pro členy Mokusato Kenkyukai překvapující a troufnu si říci, že splnil očekávání, které si od Pavlovy práce slibovali. Mistr Sugawara, který i přes svůj požehnaný věk 94 let, většině prací osobně přihlížel svým zkušeným okem, o tomto meči po pečlivém prozkoumání řekl, že se jedná o plnohodnotné Nihonto (japonský meč), krásný meč, který by se dal nazvat i uměleckým mečem.

Kenuki gata tachi bylo první prací tohoto typu, kterou Pavel dělal, přesto byl s výsledkem spokojen a spokojen byl i sám pan Chubachi. Povedlo se držet daných požadavků, jako například velmi nízká linie kalení, tzv. hoso suguha, nepřevyšující 4 mm po celé délce. Tento meč samotný je rozdílný od ostatních typů tím, že rukojeť je součástí čepele (nemá jen řap), což jeho výrobu dělá obtížnější. Pro zakalení bylo potřeba postavit novou výheň odpovídající parametrům čepele a potřebám daného úkonu. Krom toho bylo také potřeba znovu nasekat uhlí, kterého pro samotné kalení bylo potřeba poměrně hodně. Uhlí se zde dodává v podobě vypálených cca metrových polen o zhruba deseti až patnácti cm v průměru. Již při "přípravě" první várky pro kování tanto jsme byli mistrem poučeni jaká má být vhodná velikost jednotlivých kousků, a v průběhu celého týdne nám a hlavně Pavlovi jakožto kováři mistr Sugawara udílel mnoho cenných rad, vyplývajících z celoživotních zkušeností kováře japonských mečů. Po zakalení bylo potřeba čepel narovnat, neboť zakřivení (sori) bylo příliš veliké. Na lidech přihlížejících celé výrobě, kterých se v průběhu prvních dvou dní dostavovalo stále více, bylo znát jisté napětí, když Pavel za studena rovnal čepel na kovadlině údery kladiva do horní části čepele. Celá procedura trvala něco přes hodinu a poté co bylo dokonáno si všichni řádně oddychli. Na řadě byl Martin a leštění okna. Mezi několika nově příchozími byl také starší pán, pan Shizuo Miura, o kterém jsme se později dověděli, že se zabývá leštěním japonských mečů již úctyhodných 50 let. Martin od něj obdržel mnoho cenných rad a na leštění okna na kenuki gata tachi pracoval pod jeho odborným dohledem. Tento meč bude po jeho doleštění vystaven mezi originály v muzeu pana Chubachi.

Warabite byl projekt nad rámec předem dohodnutých prací. Bylo zajímavé vykovat čepel z místního železa vytaveného dětmi základní školy v rámci projektu rozvoje tradičních činností místní oblasti. Od mistra Sugawary jsme se dověděli, že tato oblast je ve skutečnosti kolébkou získávání železa přetavením železitých písků v tavné peci zvané tatara. Odsud se tento způsob rozšířil do celého Japonska a stal se japonskou tradicí známou po celém světě. Zajímavé bylo také to, že kousek od domu pana Sugawary se nachází řeka, protékající celou touto oblastí, která se jmenuje Satetsu gawa (satetsu - železitý písek, gawa - řeka). Ta je dle průzkumu, alespoň co do kvality, nejkvalitnějším zdrojem satetsu v Japonsku. Na warabite zbyl poslední den našeho pobytu, ale i přesto se povedlo vytvořit mečík, který bude vystaven v místní škole, kam chodí děti, z jejichž tavby bylo použito železo na jeho výrobu. Vedoucí školního projektu si přál, aby meč nebyl zakalen, protože jako takový by již představoval zbraň. Tento poslední den jsme se večer již museli rozloučit s lidmi, co nám zde celý týden pomáhali a zpříjemňovali nám tu náš pobyt. I přes velmi krátkou dobu se zde vytvořila přátelství ať na profesionální či osobní úrovni a loučení nebylo nikterak snadné.

Druhý den ráno nás Tanabe san odvezl do města Ichinoseki, odkud jsme shinkansenem cestovali do Kyoto. Doprava po Japonsku je díky těmto "bullet trainům" velmi rychlá a zároveň také velmi pohodlná. Několika set kilometrovou vzdálenost je možno překonat za neuvěřitelně krátkou dobu, ale na rozdíl od letadel, člověk má možnost prohlédnout si cestou krajinu. 4. listopadu byl v Japonsku státní svátek, a proto bylo velmi obtížné sehnat v Kyoto ubytovaní - tento den totiž připadl na pondělí, a tak spousta Japonců zamířila do tohoto překrásného města na prodloužený víkend. Díky Wataru sanovi jsme nakonec byli ubytování asi hodinku vlakem od města na okraji jezera Biwa. Brzy ráno jsme vyrazili na prohlídku města, které dříve bývalo japonským hlavním městem. Naší první zastávkou byl hrad Nijo, na který jsme narazili celkem náhodou, když jsme cestou autobusem za úplně jinou památkou ze zvědavosti vystoupili a šli se podívat, co že je to za těmi velkými kamennými hradbami uprostřed města. Ukázalo se, že jsme udělali dobře, protože se za nimi skrývaly překrásné zahrady, travnaté plochy, chrámy a staré architektonické skvosty, které nám zabraly více než tři hodiny. Z míst jako toto se člověku nechce odejít, protože je zde ticho, najednou není slyšet ruch města, překrásné prostředí ve vás vyvolá nezvyklý klid a jediným rušivým elementem jsou vaše vlastní myšlenky na to, kam se podívat dříve, protože místa jako tato oplývají krásou pro ne-Japonce nepoznanou. Poté jsme zamířili do chrámu Kiyomizu-dera, který je zvláštní tím, že je postaven v kopci na dřevěných trámech. K celému komplexu vede poměrně strmá ulička plná obchůdků, čajoven, jídelen a vitrín s překrásnými suvenýry i tradičním japonským artiklem. Na kopci nás čekal výhled na Kyoto, spousta podzimem se zabarvujících javorů, ale bohužel také déšť, takže fotografování nedopadlo tak, jak bychom si představovali. Cestou zpět jsme již v předem prohlédnutých obchůdcích nakoupili nějaké drobnosti a byl čas se vrátit na ubytovnu. Druhý den jsme se jeli podívat na Kinkaku-ji (chrám zlatého pavilónu) a zahrady v komplexu, kde se tento překrásný skvost nachází. Navštívili jsme také Zenový chrám s nejznámější suchou zahradou v Japonsku. Tentokrát nám počasí přálo, a tak se fotky poměrně vydařily. Po obědě jsme zamířili do dílny místního profesionálního leštiče japonských mečů, pana Joji Tamaki, kde jsme si prohlédli další překrásné meče, na kterých zrovna pracoval. Martin od Tamaki sana obdržel pár dalších cenných rad a před koncem naší návštěvy jsme měli také možnost vidět mistra při práci na moderním stylu brusu zvaném hadori. Odsud jsme již spěchali na shinkansen směr Tokio. Následující den jsme navštívili pana Takashi Iiyama, mistra výroby rukojetí japonských mečů, kde jsme měli opět možnost sledovat jak taková výroba vypadá v podání opravdového odborníka a profesionála. Večer jsme si ještě naposledy dali vynikající sushi a šli se připravit na druhý den na náš odlet.

Byla to má první cesta do Japonska a musím říci, že jsem více než nadšený. Přestože se nejednalo o poznávací pobyt, viděli jsme toho opravdu hodně, zážitků jsme si přivezli hodně, stejně tak fotek. Navštívili jsme spoustu míst, kam se každý nedostane a díky našemu delšímu pobytu v domácím prostředí v ne úplně turistické oblasti jsme měli možnost okusit pohostinnosti místních lidí, kteří byli velice potěšeni naším nadšením pro japonskou kulturu :)

Další fotky z naší cesty si můžete prohlédnout zde.